Nejkrásnější zahrada je příroda, protože umí zázraky.

Na rozkvetlou zahrádku či skalku je hezký pohled. Pěstitele zase potěší kvetoucí brambory. Ač tak nebo tak, zahradu má člověk pro potěšení. Nemusí mít však ani motyku nebo konev a přesto má tu nejkouzelnější zahradu na dosah.  

Člověk vezme zelenou , namíchá pár odstínů a matlá.

Pak vezme Babiš žlutou a jen nanáší.

Maximálně umí přidat na intenzitě.

Jiný člověk vezme na paletu modrou a do půlky s ní přetře plátno.

stejně tak zachází s červenou a

rozhraní vezme klidně pravítkem.

Bílou zase naaranžuje jako mořské vlny a pak dá do buchet nebo si šlehne.

Případně to neodborně namíchá.

Příroda to na bílou umí taky, jen tak nějak, jak ji napadne.

i podle pravítka,

ale to je pouhá přírodní rutina. Svoje zahrady kreslí a maluje mnohem nápaditěji. Nejdříve jakoby vzkázala se zelenou to umím taky a naznačí svoje možnosti,

aby to potom rozbalila v plné kráse. Zde už je člověk i se svými zahradami v koncích.

Může tak jedině jedině šmírovat jak se to dělá,

případně zpracovat co nasel či nasázel,

a pak si na zahrádce pod pergolou udělat hezký večer.

Předešlé fotoreportáže  Lidice  Motorky, auta a lokomotivy  Osoblažský výběžek