O tom, jak jsme jezdili vlakem aneb železniční ohlédnutí.

Ve století páry byly parní krasavice jeho perlou. Co na tom, že z nás udělaly romantické špindíry. I způsob cestování byl vzdálený současnému. Vezměte na záda tele, do ruky kytaru a sedněte do Pendolína a zmáčknete struny.  

VŠECHNY FOTKY JSOU SAMOZŘEJMĚ MOJE A KLIKACÍ

Žijeme v přetechnizované době a nejen na kolejích se potkává stále modernější a výkonnější technika,

ale setkání generací zase není až takovou vzácností.

 Teda stát vedle takové krasavice, určitě se nebudu mračit. Nebo spíš fešáka,  když je to Hrboun.

Symbolem starých železničních časů jsou parní lokomotivy. Ovšem stejnou ikonou je tento motoráček. Pro pravověrné nádražáky bych měl napsat motorový vůz řady M 131, ale pro běžného uživatele je to Hurvajz a basta.

 Kačenu, pro její houpavý způsob jízdy, taky netřeba extra představovat.

Tady se nám seřadily lokomotivy pro nákladní provoz či posun. Čmelák, pro svoje označeni ČME uprostřed Rosnička podle barvy a vzadu ruský Sergej. Když se blížil k obydlím kolem tratě, všechny skleničky se hrůzou rozklepaly.

Zde Čmelák stále v plné síle vede osobák v Albánii,

a tady je na postrku transsibiřského rychlíku na Jaroslavském nádraží v Moskvě. Znalí azbuky si přečtou ČM, tedy i v Rusku Čmelák.

Z motorové trakce nezapomenu na Bardotku a nebo Zamračenou, podle výrazu tváře. Zde kluk a holka

A ještě jeden skvost. Do všech detailů zrenovovaný Stříbrný šíp, včetně mosazných klik a sedaček potažených italskou kůží Světový unikát, který dokazuje technickou vyspělost a um našich předků. Za komunistů byl stroj odstaven, jako buržoazní luxusní přežitek.

Nelze samozřejmě zapomenout na elektriku, někde se stala legendou, jako třeba v Rusku a konkrétně v Jekatěrinburgu.

Ale pára je pára. Zvláště když pořádně čudí, jako třeba Ušatá, před Pernštejnem,

tady už je při posunu se Zamračenou přímo pod hradem

nebo Velký Bejček při rozjezdu v Letovicích.

Mezi parní skvosty patří samozřejmě také Papouška.

  Albatros? No tak to už vůbec.

Co se týče společného fota, zde vykukují v pořadí Albatros, Hrboun, Ušatá a Tisícovka.

a ještě jedno kuk.

Parní lokomotiva má spoustu hejblátek, které se musí mazat.

O to se stará strojvedoucí a jeho pomocník,

který navíc musí přikládat do kotle.

Nejdřív otevře dvířka, a když je oblouk doleva, protože na dráze zatáčky neexistují, hází na levou část ohniště, když vpravo, tak na pravou.  Na rovině samozřejmě doprostřed.

Mezi tím strojvedoucí ovládá všechny řídící a kontrolní prvky, zvláště některé a

kontroluje všemožné mechanismy.

A my cestující? Dnes je to takto, ale

dříve bylo všechno trošku jinak. Méně pohodlné, ale děsně romantické.

i toalety se vyvíjely

tenhle pohled patříval k mým nejoblíbenějším

Vlak sice neměl centrální zamykání, ale otevřít dveře nebylo jen tak. Obnášelo to tři operace a

 když se něco pokazilo, záchrana byla po ruce.

Navíc jsme mezi vagóny chodili na čerstvý vzduch hulit.

No prostě dřevák.

Tuto kulturu cestování už přecejenom mnozí pamatují.

A pak máme ještě vozy specializované. Na točené

i když ve vlaku jen do plasťáku. Jsou ale i případy nadstandardních služeb.

Dále máme vagony vyhlídkově bufetové

a pro služební účely hytláky.

Nedílnou součástí železniční dopravy jsou nádraží. Jako třeba v České Třebové

nebo Novosibirsku.

K vlakům patří samozřejmě i personál.  Dobrým zvykem je, že výpravčí má červenou čepici. No věřte nebo ne, není to tak dávno, když chytráci nahoře vymysleli, že červená čepice nebude. Naštěstí se to časem vrátilo zase do normálu.

A pak tu máme průvodčí a

další důležité a vyznamenané osoby.

K železnici stejnou měrou patří i nadšenci a zároveň její znalci, kteří o ni všechno vědí a když náhodou ne, tak ví kam se podívat. S takovými se rád fotím, zvlášť když to jsou kamarádi.

Vlaky vedené parní lokomotivou už nejsou v běžném provozu, ale historické jízdy pro potěšení dětí a tatínků nezmizely. Tady vyjíždí zvláštní vlak v čele s Velkým Bejčkem ze zářezu na trati Svitavy-Polička,

tady se zase vydejchává Skaličák v  Ústí nad Orlici

K velkým atrakcím patří také úzkorozchodky. Nejznámější vede z Jindřichova Hradce do Bystřice,

ale nesmím zapomenout na pacifik z Třemešné do Osoblaby a

také na průmyslovou dráhu v Mladějově.

No prostě na kouřící vlak, který valí přírodou je báječný pohled. Ale nemusí to být nutně jen kouřící. Pohled na railjet, co před chvilkou vyjel z tunelu a za chvíli zastaví v Blansku, je neméně působivý.

Tady Leošek naopak za chvíli do tunelu vjede v údolí Moravské Sázavy u zastávky Lupěné. Vlevo nahoře je malinko vidět železniční miniskanzen.

Kdyby se někdo chtěl podívat blíž.

Tunely jsou kořením železnice, a co teprve dříve, když se ve vagonech nesvítilo.

No prostě železniční pohoda u nás

a třeba na Slovensku

případně u Bajkalu.

Tématická fotoreportáž TRANSSIBIŘSKOU MAGISTRÁLOU Z MOSKVY NA BAJKAL