O tom, jak jsem jel parním vlakem s vojáky Československé a německé armády.

Když už se ve fotoreportáži producírují vojáci v německých uniformách, hned na začátek uvedu pojem reenacting. Překládá se jako živá historie, návrat do doby a v konkrétní podobě jako historická rekonstrukce různých bitev v

dobových uniformách, a tak nasedli i do historického vlaku, a ještě se k tomu promíchali. Já jen pokud by se někdo pohoršil, žádné špatnosti se nedopouštějí, a pak, jsou to převážně členové organizovaných a registrovaných spolků vojenské historie.

VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ

Když souprava přijede, v tomto případě z Dolní Lipky do Ústí nad Orlicí, je třeba ji objet,

pak se lokomotiva připojí a je opět v čele. Udělá se brzda a už se čeká jen na cestující.

Jedna z prvních byla tato zdravotnice, což nesignalizovalo nic mimořádného,

dokud se k ní nepřidali další pasažéři v

uniformách složek německé branné moci z druhé světové. Podezřelé bylo, že mluvili česky a říkali si vole,

a pak se navíc začali v družném rozhovoru míchat s vojáky Československé armády,

vlakového personálu

a dokonce i družit.

Ale samozřejmě to nebyli jediní cestující, tak šup nasedat a valíme. Třeba první třídou.

je bezva barevná.

Nebo dvojkou. Kdo by nevěděl, či nepamatoval, proč je tam ten řemen, pak vysvětlím.

Když se za něj zatáhne, nahoře se okno uvolní a

pozvolna se po řemenu pouští dolu.

Dvojka má i spešl vytápění.

A pak tu máme kompletní dřevák. Asi trojka. V dobách železničního úsvitu byla i otevřená v provedení cabrio.

Dveře bývají zasunovací

nebo na kliku, případně na víc klik.

Zkuste vykoumat, jak takové dveře otevřít.

Už tehdy byl vlak vybavený umyvadlem

a toaletou.

Pohled z dronu.

Každý vlak samozřejmě musí mít funkční záchrannou brzdu. Názornou ukázku jak funguje v praxi lze spatřit ve filmu Dobrý voják Švejk.

Dnes už je všechno trošku jinak, zvláště pak v penďáku.

Velitelem lokomotivy je strojvedoucí,

který ovládá různá hejblata.

Aby se vlak pohnul, pak základní surovinou je kvalitní uhlí,

které se hází do topeniště. Když se zatáčí vpravo, tak vpravo, když vlevo, tak vlevo. Když přímo, tak se hází doprostřed. Nefunguje to tak, že se zatopí a hned jede, nejdříve je třeba lokomotivu předtopit, aby se ohřála a vyrobila páru, což trvá několik hodin.

Než se vyrazí, je nutné stroj řádně prohlídnout a

a promazat...Moc nekoukej, pusť se lopaty a mazej. Topič měl tvrdý chleba.

taky bych toho měl plný brejle.

Když je všechno v pořádku, pak se už jen zapíská,

průvodčí ještě překontroluje peron a ukončí nástup cestujících

a už se valí.

Moje základna byla v bufetovém voze, ale

občas jsem vyběhl na peron,

případně vykoukl z okna.

Tato návěst znamená rychlost 40 km/hod a výstraha, kdyby někdo nevěděl.

Tak samozřejmě, proběhl jsem také vlak.

Přechod mezi vozy byl jako za mlada trošku dobrodružství.

Němci byli disciplinovaní, jak se od nich očekává.

Horší už to bylo s vojáky Československé armády.

Nedílnou součástí vlakové čety je průvodčí, kontrolující lístky.

Její práce je zodpovědná a nebezpečná, protože harašit se nemusí jen sexuálně, ale k žádnému incidentu nedošlo a cesta proběhla v klidu a míru.

Hříčkou tohoto zájezdu bylo, že v čele vlaku byla parní lokomotiva řady 555, které se říkalo Němka. Aby to dávalo trošku smysl, tak dodám, že vyvinuta byla v Německu a ČSD jich po válce převzalo 185 a označilo právě touto řadou.

Jen to počasí, jen to počasí. Chcalo a chcalo po celou dobu na všechno a na všechny zrovna neschované. Nikomu to však dobrou náladu neubralo.

PŘEDEŠLÁ FOTOREPORTÁŽ PIVNÍ A GULÁŠOVÉ SLAVNOSTI S VETERÁNY.