Hanba, ale na Valašsku jsem byl pořádně teprve letos a to nemám nijak daleko. Navíc se tam už podle názvů dobře trefuje. Když někdo přijede třeba do Valašského Meziříčí je nad slunce jasný, že nedospíchal na Maló Hanó.
KLIKNUTÍM NA OBRÁZEK SE FOTKA ZVĚTŠÍ.
Začnu tedy ve Valmezu na nádvoří zámku.
Pamětní deska na náměstí, která by nám měla připomínat, jak se bojuje za vlast.
Zastávka v Rožnově pod Radhoštěm je minimálně na cigáro nutná, takový ignorant zase nejsem, abych nestrčil nos do skanzenu.
Pak už proti proudu Bečvy a po pár kilometrech vpravo přes most do kopce směr Soláň. Tato zvonice neni opravená, vyrostla nedávno na zelený louce.
Tedy úplný vrchol to neni, ale protože jsem zanícený vyznavač pěší turistiky, stroj jsem odstavil hned naproti
a k mýmu potěšení hezky po svých kolem konzerv pro býložravce,
a lopotících se horalů,
pěkně až nahoru.
a pak zase dolu...no hrůza.
Hurá do Velkých Karlovic na dřevěný kostel, to já můžu. Tento byl za přímýho světla nevyfotitelný, protože se lesknul...ani nemůžu napsat jak.
a proti zvyklostem nebylo focení zakázaný ani vevnitř, dokonce ani od EU, a to je nějaká zakazovačka.
O dobrý oči v Karlovicích pečují, i když vyznavači dvou stop, kteří si sjednali schůzku, zase ztratili paměť.
Vystoupat od kostelíka přes koleje do Pluskovce se vyplatí. Je tu nejenom další dřevěný kostelík,
ale taky galerie soch.
Nejvíc mě zaujala tato.
A nejenom soch, ale taky lidských obydlí, možných k pronajmutí.
Skromnost sama. Ve výbavě je pouze, televize, lednice, mikrovlnka, pračka wifina, sauna... Prostě jak to bývalo v dřevěnicích běžný,
včetně samostatný sociálky.
Velká Lhota u Valašského Meziříčí, Toleranční kostel. Patent císaře Josefa II. z roku 1781 umožňoval protestantům stavět vlastní kostely s určitým omezením. Nesměl být přímo u cesty nesměl mít věž, ale i tak na tu dobu toleranční pokrok.
Dodnes se tu konají bohoslužby a další obřady.
ale to neni všechno...Kdo by neznal Broučky od Jana Karafiáta. Právě zde působil jako farář.
Ve Valašské Bystřici jsem zabloudil do hostince u Machýčků. Držková vypadala báječně, ale byla moc horká. Míchal jsem však o stosedum.
a segedin...no tak to už vůbec.
Valašsko lze prozkoumat i na druhou stranu směrem na Slovensko. Stačí ve Novém Hrozenkově uhnou přes most s konečnou na lyžařským středisku Kohútka. Pravidla na hřišti jsou jasná, Kdo překopne nebo přehodí, musí pro balon zajet do údolí.
Ostatní hráči se zatím mohou tak dvě hodky kochat panoramaty.
Teda krpál to je
a někde uprostřed rybník, tedy spíš nádrž.
Z druhý strany Kohútky už je Slovensko, ale z Valašska to jde k našim bratrům i jinak. Proti proudu Vsetínské Bečvy až k pomníku bojový družby Čechů, Slováků a sovětských partyzánů ve Slovenském národním povstání.
Cestou lze potkat...řekl bych až moc dokonalý stavby.
K Valašsku patří i Vsetín...si myslím. Tím i jeho zámek
a samozřejmě tato expozice.
Šup zpátky na dočasnou základnu v Karolince. Byla hned vedle...
V městě sklářů nesmí chybět muzeum skla, ale hutě už zde už nejsou, vozí sem pouze polotovary z Nového Boru a zde už jen brousí, leptají, či jinak zkrášlují.
Ani cesta zpět nebyla bezu zastávek a zajímavostí. Jasenné, skanzen Mikulášskova fojtství
nebo zámek ve Vizovicích...do toho okna se nemůže nacpat.
Nikdy jsem tu nebyl, ale hodně slyšel. Ze zašlý slávy Slušovic zbyla jen dálnice a tento opuštěný hotel bez hostů a překážkový dráhy. Konec jednoho socialistickýho snu.
Zlín, město neustále po sobě jdoucích světelných křižovatek. Architektura známá a daná u starších staveb
i těch nově postavených.
někde si stará a nová doba doslova předávají štafetu.
Dosah moderní baťovský výstavby je znát i nedaleko v Otrokovicích.
Je hezký, že banky v tomto kraji dávají klientům jasně najevo, kam mizí jejich peníze.
Kdybych měl svoje "působení" na Valašsku nějak shrnout, tak Valaši jsou velice pracovití,
ve volných chvílích chovají ovce...čert ví s kým to měla...
a protože jak se v písničce zpívá Valaši jsou jedna rodina, chodí na jedno.
chvilka nepozornosti...
kruci nevyšlo to, ale já nic, já muzikant.
Valaši jsou bezva lidi, někdy možná trošku tvrdý palice, ale vždy ochotní a usměvaví.
NEJNOVĚJŠÍ FOTOREPORTÁŽ OSTRAVA JAKO NA DLANI
