Lázně neslouží pouze k doléčování zdravotních neduhů, lze je využít také k odpočinku a nabírání sil. Škoda toho nevyužít, když vám celý rekondiční pobyt hradí zaměstnavatel. Však i takoví se najdou.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU KLIKACÍ.
Lázně Lúčky leží v naprosto klidném prostředí pod Chočskými vrchy. Autobus tam má točnu. Žádný blázinec Karlových Varů. Svoji siluetou připomíná zaoceánskou výletní loď. I s komínem.
Bratři Slováci nás přivítali po svém...sekerkama.
Děvčata byla přívětivější a na uvítanou nám zazpívala
a když nám i zatancovala, neměl jsem problém si před nimi kleknout.
...abych to upřesnil...měli jsme štěstí, právě probíhal program k otevření lázeňské sezóny. Vystoupením přispěly i temperamentní jižanky.
No řekněte, nebyly kouzelný?
Opravdu to byly jedničky
I když někdo prst schoval pro jistotu i s celou dlaní.
Hvězdou večera byla na Slovensku velice populární Beata Dubasová...na poznámku k jakému účelu ji budu fotit odpověděla...Vybertě nějakú peknú...tak jsem ji obšlapoval na podiu. Ani nemrkla.
Stěžoval jsme si rozhodně nemohli, všude vládnul duch bratrské družby Lázeňský turista si připadal jako doma.
Lázně nejsou jen procedury a vysedávání u piva, a tak jsem rozehrál partii výletů do okolí.
Nejbližší město je Ružomberok. Ústředním motivem horního náměstí je socha Andeje Hlinky. Kdo si jen spojí s hlinkovými gardami, tak jen připomenu, že zemřel v roce 1938.
Z pohledu od spodu leží náměstí na jakýchsi novodobých hradbách.
Na okraji města stojí továrna na zpracování dřeva, patrně pro papírenský průmysl. Kolem protéká řeka Váh a projíždí vlaky směrem na Košice, případně Žilinu.
O pár kilometrů na sever jsem vyfotil noblesnější dominantu, Oravský zámok.
Ke Slovensku patří skanzeny lidové tvořivost. Kousek nad městem je to Vlkolinec. Od roku 1993 je zapsán ne seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Vlkolinec neni jen název vymalované vesnice, ale také vrchu na ní.
Domečky jsou obývané...oni předci tušili, že mezi nimi je třeba potomkům nechat místo na auto.
Další skanzen Zuberec. Hezky z kopce dolů.
Skanzen je mnohem rozsáhlejší a často se jedná přímo o komplexy.
S ulicemi
a jednopatrovými domy.
Do každého obydlí lze nahlédnout. Vybaveno je podle toho, jaký postavení majitel měl. Zde vysoké.
zde to taky ještě šlo, včetně pálenky pro domácí a hosty.
Hlavně když bylo kde a co uvařit.
No zde teda fakt nic moc, to už neni ani postavení.
Některé exponáty mě obzvlášť oslovily...hezky vyvětraný...
krásně naducaný...to by se spalo.
Všechna stavení byla vzorrně popsána...jen některým popiskám jsem zaboha nerozumněl.
Kdo je spíš na techniku, pak bych doporučil strávit minimálně den na Horehronské úzkorozchodné železnici.
Ne všude se však rozmazlený turista dostane autem. Někde je to přímo zakázaný. Pak mu nezbyde
než šplhat. Nejlépe soustavou lanovek. Tato je samoobslužná na tlačítko jako výtah
a pohled z ní je strašidelný.
Po několika lanovkových přestupech...nejvyšší dosažené místo doprovodného lázeńského programu. Samozřejmě Nízké Tatry.
Odspodu si neznalý turista říká, jestli se tam dá vůbec vyšplhat...aby nahoře potkal stavební traktor...Nutno říci, že stavební činností je vrch poněkud zdevastován.
Raději přidám několik panoramat.
Hned na úpatí pohoří si nenároční horalé staví skromná sídla, propojená asfaltovými cestami s veřejným osvětlením.
Zpět do lázní. O naše kulturní vyžití bylo dobře postaráno.
Z balkonu jsem měl excelentní výhled a
kdo si chtěl připadat jako u moře, mohl do rána poslouchat nedaleký vodopád.
Musím se přiznat, před ním jsem rád pózoval.
Ale teď už mě čeká další výlet, tentokrát na kole.
Předchozí fotoreportáž PŘIJELA K NÁM PASRNÍ MAŠINKA a MALÁ MOTORKOVÁ SLEZINA
