Přehnaný smysl pro čest měl na svědomí 30000 obyvatel ostrova. Ještě v roce 1850 padlo vyřizování účtů za oběť 100 životů. Při současným počtu 320 000 obyvatel je to číslo strašidelný. Dnes vendeta oficiálně už neexistuje.
Obrázky označený dole v rohu KLIKNI se po kliknutí zobrazí v lepším rozlišení.
Město leží ve vnitrozemí, a protože nám moře při ubytování omývalo nohy, bylo třeba začít od píky, tedy od moře a
libovolnou cestou,
kolem panoramat dojet k cíli.
Sarténe je o nedostatku místa. Do města se vystoupá k tomuto kostelu
a pak se pěšky dojde k támhletomu kostelu.
Trasa vede po vrstevnici, takže se turista neunaví a nemusí fotit s prstama natlačenýma do špiček bot.
Zdatnější vystoupají do centra po schodech,
což lépe doložím takto. Je to i názorná ukázka symbiózy s všudypřítomným kamenem.
Jakoby se stačilo jen přilepit ke skále.
Centrální náměstí nebo spíš náměstíčko je korsická klasika. Kavárny a tržnice. Dohadovat cenu nemá smysl, pro snadnější počty je každý kousek za 2 Éčka.
Co se soch týče, tak v nejkorsičtějším městě to nemůže být Napoleon, ale Pascal Pauli, bojovník za svobodnou Korsiku.
Patří sice k Francii, ale neni žádnou vzácností spatřit korsickou vlajku
a na mnoha místech jsou nápisy dvojjazyčný. Pokud nejsou ve správným tvaru, místní nacionalistická jednotka je ostrejma prostřílí. Zvláště co se dopravního značení týče, aby měl turista jasno. Tady se spíš zdá, že trénovala jednotka myslivců.
Ale zpět do města. Největší atrakcí jsou uličky kolem tamtoho kostela.
vchod je naokolo
tudyma.
Cestou nahoru
případně dolu,
po relativní rovině
nebo po schodech,
třeba až do nebe.
Pro pošťáka žádná vycházka, na malým prostoru nastoupá nebývalý počet výškových metrů.
Ani kutil nemá na růžích ustláno. Po výměně vrat musí ještě odpovědět na nerudovskou otázku, kam se starými. Jedno z řešení je...neřešit.
Jako niť se labyrintem uliček táhnou inženýrský sítě různýho provedení.
Ovšem to neznamená, že uličky nežijou a
neni za co uvalit Éčka.
Nebo že neni kde sednout.
Pro turisty z Česka, zřídili i rychlou kantýnu, jak jsme zvyklí z Kolbenky.
Obsluha je vždy milá.
Kdo v uličkách ztrácí orientaci, tomu je doporučeno zakoupit dres. Zdejší jednotka lovců ztracených turistů má pak usnadněnou práci.
Komu se podaří vymotat z uliček s dostatečnou časovou rezervou,
může navštívit i kostel. Na naše poměry je poněkud skromnější
ale co mě na každým kostele dostane, jsou barevný okna, zvlášť když hází skoro duhu.
Jak vidno, základním stavebním prvkem je kámen, ať už se jedná o budovy hranátý,
kostrbatý
nebo kulatý.
A to i zevnitř.
Taky novodobá výstavba respektuje ráz města.
Lze potkat i budovu postavenou dle našich zvyklostí, ovšem otázka je, zda pod fasádou neni taky kámen.
Po vysilujícím bloudění se oproti našim pitným zvyklostem podávají energetický bomby.
Turisté přijíždějí různými dopravními prostředky. Nejkrásnější pohled je ale samozřejmě z bidýlka chopperu.
Ovšem nikdo nesmí zapomínat, že se pohybuje v kraji, kde vendeta neni stále úplně zapomenuta a kdo má nevyřízený účty...
Ti ostatní mají všude dveře i okna otevřený dokořán.
související fotoreportáže PUTOVÁNÍ KORSIKOU A PLAVBA NA TRAJEKTU
