Zdravotní péče je běžnou součástí života. Pravidelně se s ní setkávají profesionální hypochondři, nepravidelně opravdu nemocní a nevyhýbá se ani největším hrdinům. Všechny tyto skupiny mají jedno společné, jsou ohroženy infarktem.
K ideálnímu stavu má české zdravotnictví jistě daleko, viz příběh zde. Ale když nic jiného, jeho součástí jsou velice schopní odborníci, kteří na svém úseku fakt umí. Následné pojednání popisuje realizaci odvážné a revoluční.
Příběh začíná hrůzostrašně. Jen si představte, že v případě infarktu Vás rychlá nezaveze do nejbližší nemocnice. Ale konec je skoro jako z pohádky.
Pan profesor Petr Widimský a jeho tým z Vinohradské nemocnice jsou prostě bouráci, kteří neváhali opustit zažitá i přežitá pravidla. Na začátku byl výzkumný projekt Prag 1, který pacienty s infarktem myokardu rozděloval do tří skupin. První byla léčena konzervativně v nejbližším zdravotnickém zařízení léky zvanými trombolika, u druhé byl tento postup zachován a zároveň byl pacient převezen na specializované pracoviště na angioplastiku a třetí skupina pacientů byla převezena bez zastávky přímo k tomuto zákroku, což je zavedení katetru do zúžené cévy, který ji rozšíří. Tato metoda neni až tak nová, ale revoluční je její uplatnění a využití v praxi.
Předpokládalo se, že optimální výsledky bude mít kombinace obou metod. I k překvapení samotných lékařů se ale ukázalo, že nejlepší výsledky měla metoda třetí. Výsledky byly prezentovány v roce 1999 na kardiologickém kongresu v Barceloně a způsobily senzaci. Od roku 2005 je tento způsob léčby již běžně praktikován. První byl zaveden v Česku.
Myšlenku převozu pacientů přímo do kardiocentra převzal celý svět. Podmínkou je dostupnost zařízení do dvou hodin, což je v našich podmínkách většinou splněno. Odpovídá tomu také rozmístění pracovišť s potřebným vybavením a erudovaným personálem.
Pan profesor Widimský se také zabývá angioplatikou při mozkové mrtvici. Vypůjčím si jeho slova...Když pacient příjde ve dvou hodinách, výsledky jsou fantastický. Příjde ochrnutý člověk v bezvědomí, my mu to vyndáme, on otevře oči a za hodinu chce jít domů.
To neni příběh ze špičkového zařízení kdesi ve světě, ale z pražské Vinohradské nemocnice kdesi v Česku, před kterým smekl celý svět.
Výše popsané sice neni v datumu zveřejnění tohoto rozhovoru pana profesora zrovna včerejší, ale neztrácí nic na své každodenní aktuálnosti. Dnes, zítra za deset let...pro mnohé z nás.
Tématicky pár bílých květů bledulí této zprávě jistě neublíží.
