Nejenom jako pamětník, se zkušeností rodičů, dnešní rusofily nechápu. Obdivuju sice ruské umění, jsou mi v mnohém sympatičtí obyčejní Rusové, ale jejich vůdců a mocenských ambicí je třeba se trvale obávat. Trpíme ztrátou paměti nejenom v souvislosti s našimi událostmi. Ztratili jsme paměť i krátkodobou. Rychle se zapomnělo, že obsazení Krymu byla anexe. Jinak se nedá vysvětlit připojení části svrchovaného státu k území jiného státu. Ještě jsme jim pomalu fandili.
Západní sousedé Ruska nadšení z Putina určitě nepodléhají. Svoje si nedávno užily pobaltské státy. Dobře vědí, jak bylo těžké se osamostatnit. V historicky krátkém čase má zkušenost i Polsko. Stále se poukazuje na to, co provedli Američané, jakoby se tím omlouvalo, že pokud to samé učiní Rusové, je to správné. Něco jako škodolibá odveta. Patrně se máme více obávat těch, s kterými nás pojí politické a vojenské svazky a obdivovat medvěda.
Nedaleko nás byla ruská posádka. Než velitel musel přijmout první českou delegaci, nechal nejdříve zasypat naftové louže pískem a pak vyjednávače milostivě přijal. Že budou muset odejít, bylo zcela mimo jeho chápaní, vždyť "eto náše". Jak že to řekl Putin? Jak vidno v myslích ruských vůdců se toho moc nezměnilo, jen doba už je naštěstí jiná.
Poslední článek: Na Ukrajině klid nebo nechte politiku být a projděte se Bonzai zahradou