Děkuji za blog a jasná karma.

Připomenutí v pravý čas a za to

Pro Husa byla církevní reforma žhavé téma. Ocitl se s ní na horké půdě. V Kostnici jeho zápal nesdíleli, a i když si vyslechli jeho plamennou řeč, jeho horká hlava je vedla k přesvědčení, že je na hranici kacířství.

..... jak a čím začít?,- šak ste šikovně začal, ale jak to skončit, toť teprvá otázka?!?,- snad hanebnou ZRADOU, jež v našich dějinách vždy hrála (a hraje) nikoliv bezvýznamnou roli!,- ........ nejvěrnější příznivci i žáci se od jeho učení plně distancovali a v průběhu procesu dokonce svědčili proti svému Mistrovi!

to je pravda z úhlavních přátel se občas stávají úhlavní nepřátelé.

Jaromíre, ani já nejsem kovaná v náboženství, tudíž se raději nebudu vyjadřovat :-). Fotky moc pěkné a připomenutí Mistra Jana Husa je jistě příhodné.

Hus byl stejný fanatik jak členové islámského státu, kteří žádají dodržování islámu doslova. To on chtěl také. Odmítal se na koncilu hájit s tím, že jej může soudit J. Kristus se kterým se po smrti setká. To bral soud na koncilu, jako pohrdání soudem. Soud mu dal na závěr exkluzivní možnost odvolání, tak aby neutrpěl ani on a ani koncil On to odmítl, že chce předstoupit J. Krista, aby on rozhodl.

Bylo to trochu jinak. Jan Hus jako obviněný z kacířství nemohl mít podle kanonického práva obhájce (mimochodem Petr z Versailles si poznamenal, že pokud by Hus mohl mít právníka, k odsouzení by nedošlo). Hus také po koncilu požadoval to, co bylo posléze husitům dovoleno v Basileji - tedy aby ve sporu byl "soudcem" nikoli koncil, ale Písmo svaté (bylo to od Husa neporozumění situaci, nicméně jeho požadavek, aby byl poučen o své mýlce z Bible, přece jen vyznívá jinak než jako totální fanatismus). Á propos jednou z koncilních výtek směrem k Husovi bylo, že v traktátu De ecclesia Hus odmítá praxi předání kacíře světskému soudu k trestu smrti...

Přirovnání Husa k členům IS je ahistorický nesmysl.

Mistr Jan Hus byl jedním z těch, kteří daleko "překročili" (nejen) svoji dobu. Žil v Pravdě, obsažené v Písmu a totožné s pravdou Vesmírnou, a neohroženě ji vyznával nejen svými slovy, ale i skutky.

Svým postojem k životu a svým životem samotným předčil charakterově (nemá nic společného s formálním vzděláním!) běžné, průměrné a podprůměné lidi, kterých byla nejen tehdy, ale i v následujících historických obdobích a dodnes většina. A ačkoli si moc dobře uvědomoval, že jeho slova i činy nenajdou u většiny lidí pochopení, natož pak odvahy k následování za účelem změny života ve společnosti k lepšímu, jeho svědomí mu nedovolilo, aby byť je o píď ve své víře ustoupil. Byl jedním z těch mála, pro které duše a svědomí jsou násobně důležitější nežli pozemské tělo a život ve lži (v přetvářce nebo obojím).

Za článek, věnovaný tomuto velikánovi, srdečně děkuji.

Díky i Vám, za Vaše slova, pane Chmelíku.

Hus by dal za nápravu církve ruku do ohně. Tak ruku zrovna ne, ale pro tuto myšlenku přímo planul. Vždyť kdo za pravdu hoří... To nemáme žádné nehořlavé rčení?

Nemáme. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.

Co tě nepálí, nehas!

V devadesátých letech naši, zahraniční a církevní historici, při velmi pečlivém studiu historických pramenů došli k závěru, že Husovo pojetí církve je z hlediska církevní nauky mylné a vede k podvrácení církevní i světské autority, což by nutně skončilo u anarchii, že důvodem upálení Husa nebyla jeho kritika církve a života kléru (nejpilnějším kritikem a napravovatelem života duchovních v Čechách byl sám pražský arcibiskup), nýbrž jeho zásadní odchylky od církevní nauky; na to, že Jan Hus – ač zbožný a bezúhonný kněz – překročil svým učením hranici pravověrnosti, na základě čehož byl církví souzen a odsouzen jako kacíř po právo podle tehdejších zákonů..

Hus, mravnosti brus!

Jan Hus nebyl žádný reformátor církve. Chtěl, aby církev dodržovala písmo doslovně a věřil v brzký příchod Antikrista a poslední soud. Byl fundamentalista, protože chtěl návrat k domnělému ideálnímu stavu. Byl to typický středověký člověk a jeho soudci už byli jednou nohou v renezanci, stejně tak lidé přítomní koncilu a svůj čas trávili hledáním antických knih v klášterních knihovnách. Hus se filozoficky klonil Janu Viklefovi, jehož knihy četl a studoval. Jan Hus byl odsouzen kvůli herezím, problém tkvěl v jeho pojetí církve a církevní autority. Hus věřil v jakousi církev neviditelnou, jež nemusí být totožná s viditelnou. K neviditelné církvi patří lidé morálně bezúhonní. Poslední autoritou, k níž se křesťan může odvolat, je Kristus. V tom by se Hus dokonce i shodl se svými kostnickými soudci. Ti si také nedělali velké iluze o papežství, vždyť se ho právě pokoušeli pracně dát z trosek dohromady. Jenže věřili v církev jako instituci a v církevní autoritu, zatímco Hus církevní instituci neuznával. To by byla hereze i z dnešního pohledu. Podle Husa se písmo se má brát doslova. Věřící pozná, co po něm živý Kristus chce. Jak potom zabránit tomu, aby o sobě kdekdo netvrdil, že chápe správně obsah Písma? Pozdější vývoj ukazuje, že skutečně bez církevního dozoru došlo ke štěpení na nové a nové sekty. Hus by se svým pohledem neobstál nejen před dnešní církví, ale ani před žádnou jinou institucí, jež vyznává nějaký objektivně poznatelný řád, nad kterým bdí autorita, aby daná instituce mohla fungovat a přežít.