Sto napoleonových dní

Je prvního března 1815 a v zálivu Juan přistává několik „válečných lodí". Ve Francii vládne Ludvík XVIII. a vládne přesně podle známého citátu: „Z historie se žít nedá". Bývalé svobody jsou zapomenuty a do života se vkrádá apatie. Několik rybářů si prohlíží nesourodou flotilu, ale starost o každodenní obživu překoná jejich zvědavost. Nakonec jich mají dost, tak proč se starat o pár otrhaných vojáků. Nikdo asi už nezjistí, kdo první zvolal ono podmanivé slovo ...Císař.

Družina zamířila na sever k alpským stezkám a pokud někdo ještě pochyboval, tak přinejmenším její rychlost přesunu napovídala, že pouze Napoleonovi vojáci jsou jí schopni. Něco se ale změnilo, onen nenapravitelný válečník vydal rozkaz, aby vojáci za žádných okolností nepoužili svých zbraní. Možná tím získali tu největší. Stárnoucího maršála Massénu asi ani ve snu nenapadlo, před jaký úkol bude postaven, a tak se dnes můžeme jen přít, jestli jeho vojska postupovala pomalu, či Napoleonova přiliž rychle. Každopádně cesta do Grenoblu byla skoro volná.

 Před deseti lety čekal netrpělivě maršál Soult pod Prateckým návrším, zahalen ranním oparem na rozkaz ke lvímu skoku. Teď však dostal rozkaz zcela jiný - zatarasit cestu „korsické nestvůře". Není divu, že nakonec důvěru nedostal. Střetnutí se však donekonečna vyhýbat nedalo. Je podmračený den a proti „opovážlivému dobrodruhovi" stojí pravidelná armáda. Generál Marchand asi dobře věděl, proč ji osobně nevelí. Ale teď nešlo o persony, ale o prosté vojáky a psychologické mistrovství „lidojedaˇ". „Vojáci, poznáváte mě, kdo z vás vystřelí na svého císaře?" Jak jim asi mohlo být? Mnozí pod jeho velením prošli celou Evropou a teď proti nim stojí se sklopenými hlavněmi bývalí kamarádi v čele s císařem. Ale i tak - jak je možné, že ani jedna z tisíců pušek nevystřelila? Zato se z jejich hrdel ozval výstřel jiný: „Ať žije císař". Možná by se zde slušelo zastavit, protože taková scéna se popsat nedá.

 Jenže ani za tou nejušlechtilejší myšlenkou se nedá jít s prázdným žaludkem a bez spánku. Napoleon však opět získal podporu těch, kteří ho vynesli až k výšinám císařské koruny - podporu francouzského lidu. A tak jsou asi výstižná slova historika, že do Paříže razila cestu nenávist k Bourbonům. Ta však volná ještě nebyla, ale její vyvrcholení není hodno ani románu. Maršál Ney, který velel zadním vojům při ústupu z Ruska, měl být nepřekonatelnou hrází. Kdo ví, jak myslel svůj slib, že uchvatitele přivede v železné kleci, možná to tak i myslel, ale jeho vojáci byli zcela jiného názoru a ani „nejstatečnější ze statečných" nemohl jednat jinak. „Vojáci, věc Bourbounů je navždy ztracena" a z dvou armád se stala jediná. Na opačnou cestu se v noci 20. března vydala jiná družina. Neduživý, nemocný a neschopný Ludvík XVIII. prchal z Paříže. Na scéně byl však ještě jeden hrdina, sebevědomý hrabě d´Artois, ale ten se vydal na podobnou cestu jako jeho bratr už z Lyonu.

Ať se potom události valily jiným směrem, toto období se nedá nazývat zázrakem a jeho otcem mohl být pouze Napoleon Bonaparte. Dobyl Francii bez výstřelu. A dál? Stejně tak ho ale musela tato cesta přivést až k Waterloo. Čerpal z podpory prostých Francouzů a opíral se o prosté vojáky, ale doba byla už jiná. Sjednocená Evropa nemohla dopustit návrat k době napoleonské a v čele jeho vojsk už nestáli mladí maršálové ze „železné kohorty" plní odvahy, pohrdající svým životem. A tak vše vystihuje historka, pokud se skutečně stala, kdy se za bitevní vřavy zeptal Napoleon svého náčelníka štábu, maršála Soulta, jestli poslal kurýra k maršálu Grouchymu, který domněle pronásledoval Bluchera a ten odpověděl, že jednoho ano. Odpověď byla výstižná: „Milý pane, maršál Berthier by jich vyslal sto." Uznáme vojenskou zdatnost maršála Bluchera, ale nezbývá než vzpomenout bleskového přesunu vojsk maršála Davouta z Prešpurku až na slavkovské bojiště.  Možná pak...

Ale „možná" do historie nepatří. I ve světle dalších událostí nezbývá nic jiného, než zůstat s rozumem stát před těmito Sty dny. Ale ani s rozumem před historií moc neobstojíme.