Z Užgorodu do Koločavy ke hrobu Nikoly Šuhaje s prstem na spoušti.

Během putování po kousíčku Podkarpatské Rusi fotoaparát nezahálel. Aby nezahálely ani fotky v archivu, zdálo se mi vhodné připomenout trochu regulérního léta formou fotoreportáže. Sice se neopálíte ani nevykoupete, ale na druhou stranu Vám místo řidítek a padálů postačí myš nebo klávesnice a vodku si můžete nalít bez obav z havárie nebo kontroly.

Bánovce nad Ondavou, výchozí bod na Slovensku 35 km od ukrajinských hranic. Už nás tady znají, včetně našeho rituálu před startem a každý rok nám půjčí hrníčky. V plastové láhvi je rum, nedílná součást každé cyklovýpravy, v přesně odměřených kapičkách dávkován do kávy.

První zastávkou nebyl Užgorod,

ale k našemu nelíčenému překvapení...restaurace...nekonečné seznamovací kolečko jsme zajídali místní specialitou, prasečími oušky.

Toaleta byla řešena poněkud jinak, než jsme zvyklí. Byla spíše součásti bytu, než lokálu a k tomu dobře hlídaná.

Rychlost přepravy nebyla vždy úchvatná. Jednotlivé obce jsou spojeny většinou polními zkratkami.

Občas se k nám přidali místní vyznavači cyklistiky,

a někdy všudepřítomné krávy.

Jindy byl naopak problém se vyhnout.

Pokud si nás vyhlédlo nebezpečí,

zbaběle jsme praštili s koly. Jen velitelovo hrdě stálo a nespustilo vlajku.

Některé skrýše byly dobře vybaveny, a tak jsme se skrývali, i když nebezpečí nehrozilo.

Gastronomie byla předmětem našeho zvýšeho zájmu, i když borč neni tak úplně ukrajinské národní jídlo, všude byl skvělý. I na Slovensko.

Šašlik každý turista musí ochutnat, a protože se připravuje na otevřeném ohni, kuchyň je speciální. Zpočátku jsme nechápali, proč kuchař z regulérní kuchyně stále odbíhá a pojali jsme podezření na zanedbání hygieny.

Suma sumárum, stravovali jsme se dobře a zdravě.

K přepravě jsme používali také vlak a občas jsme ucpali průchod. Dovedu si představit reakce v Čechách, zde to provázel zprvu údiv, který vystřídal úsměv. Jestli jsme v něčem působili poněkud exoticky, tak to byla cyklistická výbava a výstroj v místních krajích nevídaná. Během jízdy jsme si však vždycky dobře odpočinuli.

Když už jsme u kolejí...Nádraží jsou na Ukrajině, vážená, udržovaná, upravená a dobře hlídaná. Ať už v  Užgorodě,

Mukačevu,

nebo v Čopu,

kde jsme obdivovali tento nádražní kožešinový lustr.

Na silnici je však doprava poněkud pestřejší,

a dobře značená. Nelze zabloudit, ať už se nacházíte v jakémkoliv bodě.

A také živelnější. Přepravovat hutní materiál lze mnoha způsoby. Tito kutilové přivázali armovací pruty za nárazník a vláčeli za sebou. Když nás předjíždeli, stala se nehoda, tak jsme jim pomohli. Neumím odhadnout, kolik bodů by to stálo u nás, ale možná ani jeden. Nevím o paragrafu...vláčet za sebou náklad...Že jsme si o jejich auto opřeli kolo, nikoho nevzrušilo, zkuste to u nás.

Na naše zvyklosti jsou tu pohonné hmoty za hubičku. Můžete počítat...jedna hřivna stojí cca 2,50 Kč...

Členové týmu byli převážně elektrotechnicky vzděláni, a tak jsme si užili i po této stránce. Rozvod elektřiny i plynu je převážně nad zemí a někdy nebezpečně blízko.

Tržnice, ať už kdekoliv, byly pro nás atrakce, to v Česku nemáme ani náhodou a fronty na banány tam rozhodně nestojí,

vegetariáni nejsou,

jen houby zavařují poněkud jinak a v jiném množství, než jsme zvyklí.

Ruch tam vládne dokonalý.

Snad ještě...pro našince žijícího v předsudcích...ilustrační foto z dědiny někde mezi Užgorodem a Mukačevem...a to pomíjím, že před obchodem byla regulérní pergola, kde se jsme popíjeli točené pivo

a nebo v Mukačevu.

Střed Užgorodu. Dlouho jsme nechápali, jak se může dítě projíždět po náměstí v noci bez dozoru...až...autíčko dálkově ovládala maminka z ...kavárny.

Restaurace Četnická stanice v Koločavě je dobře označena,

Být v Koločavě a nenavštívit hrob Nikoly Šuhaje loupežníka, známého z románu Ivana Olbrachta, by byl trestný čin. Že nepůsobí zrovna honosně, je věc druhá.

Vyfotit na Podkarpatské Rusi jakoukoli stavbu bez všudepřítomných drátů neni jen tak.

Občas se to ale povedlo.

Kostely se staví stále, i když u nás už zapomenutou metodou, ale

některé už pamatují hodně, jako třeba kostel Svatého ducha v Koločavě.

Sčot, předchůdce kaulačky, tu pop používal asi na sčítaní oveček.

Památníky na Vlasteneckou válku tu vždy a všude uctívají. Nikdy nechybí květiny nebo věnce..

a nejen Vlasteneckou, tito muži zemřeli v Afganistánu.

Však vše jednou končí. Nezbylo než v pravý čas nastoupit cestu

do rodné vísky.

Zazvonil zvonec a výletu byl konec.

jen...no však víš...