Poznámka skvělého Josefa Kemra ve filmu Na samotě u lesa nejlépe vyjádřila pouťové počasí. Pro ty kteří film neviděli výrok uvedu...prší a prší. Počasí si nevybíráme, buď nám je a nebo neni dopřáno.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU KLIKACÍ
Lavičky mokré a
k jejich obsazení nevedlo ani nápadité označení.
V této chvíli ale každý mohl alespoň ocenit výhody podloubí po obou stranách náměstí,
a tak se schovával každý kdo měl nohy
a kola.
I ti co trpělivě vyhlíželi lepší počasí
se nakonec v době největšího sprchování uchýlili alespoň pod strom, když podloubí vyčerpalo svoji kapacitu.
Odolali jen Ti nejotužilejší.
Jediný komu to bylo fuk a ještě si přidal, byl Florián. V tu chvíli určitě ne svatý.
Ale ne že by náměstí zela prázdnotou, tento snímek je zavádějící, pořízený v době polední přestávky.
i když pravda, loni to byl díky počasí větší mazec.
Nebyl však jediný důvod nevěnovat se pouťové gastronomii.
Ne každý si však mohl dopřávat jako šlechta, protože žije pouze z ruky do huby
Co dodat, snad jen
A nápoje? U hostů byla v oblibě Hřebečská medovina a víno z černého rybízu, převážně v horkém stavu, jen nevím jestli hned po sobě nebo co se čím zapíjí.
U domácích byla volba daná.
Déšť však nikterak nenarušil program na téma...A možná přijde i Marie Terezie. Součástí byla i módní přehlídka, i když se muselo na mokrém molu opatrně.
I když se nakonec Maria Theresia Walburga Amalia Christiane, arcivévodkyně rakouská, královna česká a uherská, markraběnka moravská omluvila, přijeli jiní významní hosté a dvořané, kterým bylo občerstvení roznášeno s ozbrojenou ochrankou. Asi se až do Vídně doneslo, že nejsme město bez zločineckých hříchů.
Nejvýznamnějším hostem byl syn Marie Terezie Josef, který se právě vrátil od ségry Marie Antonie Josefy Johany Habsbursko-Lotrinské z rozbouřené Paříže a neměl zrovna nejlepší náladu.
O Josefovi se traduje, že rád navštěvoval podhradí a podzámčí a stravoval se společně s prostým lidem, což se u nás jen potvrdilo.
Jedny z hostů jsem zastihl ve věži kostela a fotka vyšla tak zvláštně...prisámbohu, že za nimi neni obraz ale reálné pozadí náměstí. Mohl bych to dokázat fotkou ze zadu, jak v šatech statečně sestupuje po úzkých schodech dolu, ale takové fotky dámy se nezveřejňují.
Na kluzkém podiu to rozjeli také šermíři. Nejdříve to vypadalo, že spíš tančí,
aby se pak různě zapichovali na několik způsobů,
v souboji na pistole postříleli sekundanty
a nakonec se galantně rozloučili.
Chválu a obdiv za deště sklidil žonglér, někomu by z ruky vyklouzl už jen jeden lahváč, on ve vzduchu udržel i čtyři vlhké kuželky,
což se zájmem sledovala i vojenská jednotka,
která pak program ukončila slavnostním výstřelem.
Aby nevzniknul dojem, že jsme jen zapichovali a stříleli, na dolním podiu se hrálo v lidovém tónu, Fotka jen dokumentuje nepřízeň počasí, kdy k dešti byla i zima. Cimbalistu v čepici a Karla Hegnera v saku se hned tak nevidí.
Družební lidový tón reprezentovala Strzelińská uniformovaná dechovka z Polska, kde po hudební stránce nejvíce zaujala hornistka.
V horní části náměstí zase vystupoval bigboš, kde posluchače zaujaly zvláště dudy a
a uprostřed náměstí rozbalil svůj nástroj hudebník, který neměl čím zaujmout.
Chybět nemohly ani pouťové atrakce, jako třeba pojízdná housenka
a výškový kolotoč,
který zároveň sloužil jako kontrolní bod pro opravu našeho nejoblíbenějšího kruháče.
...tak ještě jeden pohled z druhé strany na všechna naše zdravotnická zařízení, aby si někdo nemyslel, že se kolotoč netočil.
Počasí sice náladě moc nepřidávalo,
kšefty se zrovna netočily,
ani policie se v protiteroristických opatřeních zrovna nevyznamenala,
ale příští rok se určitě zase na pouti sejdeme, možná už s novou moderátorkou
předešlá fotoreportáž KONĚ, KOČÁRY A MISTŘI OPRATÍ.
