Mukačevo a okolí očima cyklistů a v hledáčku fotoaparátu.

Stotisícové město v oblasti Podkarpatské Rusi, v údolí řeky Latorica, správní středisko Mukačevského rajonu. V 8. století součást Velkomoravské říše, v 10.-11.století hraniční oblast Kyjevské Rusi, do roku 1918 střídavě součástí sedmihradského a uherského království. V letech 1919-1938 součástí Československa, 1938-1945 Maďarska, 1945-1991 Svazu Sovětských socialistických republik. Od roku 1991 samostatná a hrdá republika Ukrajina. V éře Sovětského svazu byla převálcována ruštinou, ale dnes se ve školách učí jen rodný jazyk a angličtina. Nezdraví se zdravstvuj, ale jako my...dobrý den. To slyší rádi.

Cestu jsme nastoupili v České Třebové a nejenom my jsme byli dobře vybaveni.

Po výstupu

jsme dali jedno na slovenské straně a

dále pokračovali na hraničním přechodu Velké Slemence-Mali Selmentsi, nazývané někdy jako malý Berlín. Obec byla zrovna tak násilně rozdělena ze dne na den. Informace pro ty, co trpí předsudky nebo chytráky, co všechno vědí, ale nikdy tu nebyli...Celní odbavení na ukrajnské straně mělo tuto podobu. Zbraň u tebja jest?... Niet... Drogy u tebjá jest?... Niet.... Chadí... Celá procedura celního odbavení trvala devíti cyklistů zhruba půl hodiny.

První zastávkou byl Čop. Jako snad každé nádraží na Ukrajině i tady bylo ve vzorné kondici.

Pak naše cesta pokračovala do Mukačeva. Základnou  nám byl hotel Polonok

pod stejnojmenným hradem.

Rozlehlému náměstí vévodi radnice,

socha Cyrila a Metoděje, kde jsme byli svědky svatebního obřadu,

socha kominíka, kterému kolemjdoucí pro štěstí leští knoflík a

především květinářka.

Mukačevo nemá jen náměstí, viděli jsme i jiné stavby a

obydlí.

Ulice byly plné dopravních prostředků,

Bylo opravdu na co se dívat.

Nepřijeli jsme však jen za zábavou, především jsme chtěli potomkům našich dávným spoluobčanů  připomenout, že jsme k sobě kdysi patřili.

Měli jsme částečně úspěch i všude nezbytné krávy se podvědomě rozpomenuly, že jejich prapředci kdysi kráčeli na pastvu pod českou vlajkou.

V horských oblastech jsme se ale museli mít na pozoru.

Samostatnou disciplínou byla tržnice. Nic takového u nás vidět neni a je ukázkou, že zdejší lidé nestrádají a netrpí hladem, jak nám napovídají předsudky a ti, kteří tu nikdy nebyli.

V oddělení vajec je většinou u pyramidy jedno vejce rozpůleno, aby kupující viděl žloudek. U nás těžko představitelné.

V oddělení mléka neni důležitý obal, ale kalibrace.

Oddělení ovoce a zeleniny je vždy vzorně upravené.

V oddělení ryb prodávají i coca colu.

V oddělení papriky je zakázáno kýchat a

do oddělení piva se dá zajet na kole.

I v okolí vládnul čilý ruch,

někdy až v nečekané podobě.

Jinde tomu bylo naopak.

Občas jsme se zastavili na kus řeči.

Povinností bylo vozit státní vlajky,

ať už cesta vedla kudykoliv,

s kýmkoliv,

a kamkoliv.

Když bylo potřeba, místní nám cestu ochotně vždy vysvětlili.

Pokud zrovna nebyli unaveni nákupováním.

Základní potraviny pro pitný režim bylo možno nakoupit v každé vesnici.

Objevili jsme také opuštěnou vinici o rozloze zhuba našeho okresu a

patřičně se zásobili.

Vůbec jsme si po celou dobu pobytu nejedli špatně, zvláště šašlik jsme ochutnávali několikrát.

Na závěr jsme uzavřeli nezbytnou družbu,

naposled navštívili tržnici a

vyrazili zvláštním vlakem domů.

jen...